Krásy na pomezí  –  3. – 6. 09. 2020

Z Hradce Králové před námi autobusem pár desítek mil,

Pulčínské a Čertovy skály jsou letos náš toužený cíl.

Míříme přes města vybraných jmen, Mýto i Litomyšl,

Mohelnickým kopcem dolů na Olomouc kolem hradů

jako poskládané korálky,

vězení Mírov, vysoký Úsov i Bouzov ze známé pohádky.

Loštice zavoní specialitou vábnou, pohárky chuťové navnadí.

Na obzoru Jesenické pohoří se tyčí s Pradědem vážným,

my však k Beskydským horám se krajinou blížíme.

V Pulčíně od parkoviště cestou dolů obcí pohlednou

na konci vsi polní pěšinu přejít musíme,

z polí a luk vyhlídky na skály Pulčínské nás vábí,

modré nebe a zdravé lesy na obzoru i v pozadí

krásy zdejší přírody nám hrdě předvádí.

Přes potok suchou nohou přebrodit se – úkol nelehký,

nevzdáváme, nelekáme, vrhneme se do hloubky.

Hřiby i hříbky pravé kolem zdraví nás svými klobouky.

Vyrážíme však pěkně vzhůru na schody, kameny i skály,

žebříky, průrvy, průlezky těžké se nám zdály,

však v duchu sokolím zdoláme ty překážky

a vrcholu zdárně dobudeme jak dávní žoldáci.

Z vrcholu hrádku cestou mírnější kolem studánky

s vodou pitnou a vracíme se nazpátky.

Autobusem po osvěžení na místním ranči

na Lidečko ke skalám Čertovým jedeme radši.

Projdeme se k nim i po vrcholu jejich,

pozdravíme lezce, co šplhají se tu lehce po lanech svých.

Rozloučení s vlastí naší na Slovensko míříme,

zastávka první – Nimnice, na břehu přehrady malé lázně,

květinami a rozkvetlým parkem s jezírky zdobené,

pohoda, radost a zdraví pro všechny osoby tu léčené.

Stmívá se a blíží se už dnešní cíl – Povážské Podhradie,

s útulným hotelem pro poutníky, hradní zříceninou pro ostatní.

V rouškách vítá nás milý a ochotný personál,

s vůní dezinfekce na vstupu u recepce,

kdo by se … bál, bude se držet koncepce,

viru prostí a čistí už jak slovo Boží

do svých pokojů se každý vnoří.

Večeře chutná vydanou energii doplní nám,

pak už jen odpočinek a dobrý spánek.

 

Druhý den ráno po snídani na túru je sbaleno,

Súlovské skály se na nás, turisty, velmi těší.

Míříme k nim od autobusu už jen jako pěší,

k oknu Gotickému prolézáme průrvy, úžiny,

někdo se zadrhne o kámen, jiný za džíny.

Pomáháme si navzájem jak jinak,

tady nesmí ve skalách být nikdo sám.

Výhledy z vrcholků blíží se konečně k nám,

vydýcháme deficit a už aparáty i mobily cvakají tu o 106,

čočky všech nevěřícně zírají na přírodní krásu.

Po hřebeni náročná cesta vede kroky dál

k dalekému vrcholu a zříceninám hradu,

místy si jeden o kolena odře i bradu,

a možná by se někdo tady bál

výšek a kruhů ve zdi, rampy podélné

kolem skály a vedoucí vše kolmo vzhůru.

Je tu krásně nahoře jak na nebeském kůru.

Od zříceniny už jen dolů stezka vede

opatrnosti však i tady nezbývá,

zkus se rukou dotknout nad hlavou nebe

a sjedeš po listí jak po sněhu na saních,

dole tě čeká ostatních veselý smích.

Stezka mezinárodní červená na  Patrikovské vrchy

nás vede pod Bradom přes polomy, šišky, bukvice na vyhlídky

do údolí i na právě zdolaný Súlovský hrad.

V sedle Pod Roháčom a hned čelem vzad

a žlutá TZ povede naše opatrné kroky

k přírodnímu divu – Obrovské bráně.

Otevřená je nám dokořán a vítá zdejší odvahy,

vylézt k ní nahoru je však pro otrlé povahy.

Rovnou dolů přes kameny příkrým srázem

lepší sednout přímo na zem než zabrzdíte

o strom padlý.

Klenot vzácný a modrý třpytí se tu v listí,

fúzáč evropský jako rarita přírodní to jistí.

U odbočky Lúka pod Roháčem odhadujeme síly naše,

zda Šarkanie dieru zvládneme v dobré čase

bez vydání zbytku našich sil.

Tedy vzhůru další metry výškové,

žebřík kovový, kruhy ve stěně,

pod nohama šotolina chová se tu jako živá.

Uvnitř diery – jeskyně nikdo doma není,

asi se nás šarkan bál, kdo mu ruší jeho klid.

Pozdravíme slušně a opouštíme jeho sál.

Scházíme už zvolna dolů luční cestou,

kousek lesem k parkovišti autobusu.

A jedeme vyzkoušet Maninskou tiesňavu.

Průjezdní silnice je úzká než užší

jak na správnou soutěsku se přece sluší.

Co nabídla by turistům ještě víc?

Návštěvu tajemné jeskyně za svitu svic.

Čarnokněžník nebyl doma stejně jako drak o něco dříve,

asi ještě někde v klidu svůj sen dříme.

Pod jeskyní místo smutné, loučka s kříži na skále,

pro ty, co bohužel, neměli už ani namále.

Vracíme se zpět autobusem kolem skály,

natěsno tak, že řidiči jsme zatleskali.

Po návratu do hotelu nesedáme do fotelu,

zřícenina hradu čeká na naši návštěvu.

Vydáme se tedy pěšky na Povážský hrad či jeho zbytky,

mezi kamením a sloupy rostou tu už trávy a kytky,

však opravy se daří, konzervuje zdivo,

dle plechovek si tu dával někdo pivo.

Výhledy na krajinu okolní, kanál Váhu,

potěší nás navečer při slunce západu.

 

Den třetí a nová cesta na hrad Vršatec nás vede,

zřícenina pěkná, velká, obnovu si zaslouží.

Pro turisty zatím však jak vyhlídky poslouží.

Na žlutou značku míří kroky naše okolo Vršatce-koruny Bílých Karpat,

jde o to lézt do vrchu a nebát se, skvělý to nápad,

přes padlé stromy a staré velikány

vejít do lesní zelené brány a na louku

vonnou ven s nádherným výhledem.

Potěšit se modrem studánek a osvěžit se jejich vodou,

vracíme se po silničce pod Bradlem nahoru nazpátek.

Nad námi azurová oblaka – samý bílý beránek.

Vršatecké Podhradie  dává nám krásné sbohem

a pokračujeme notný kus dál – za dalším rohem.

Před Trenčínem nad řekou se tyčí další překvapení

Malá/Velká  Skalka – nejstarší místo poutní v této zemi.

Poustevníci svatý Svorada-Ondřej a svatý Benedikt

měli na počest tu nový klášter s kostelem založit.

Co přehnal se tu nelítostný čas a cizí hordy vojáků

nezbylo téměř nic v celku, zmizelo v brašnách cizáků.

Obnova se daří pomalu, však ke spatření kostelík i jeskyně

láká své věřící ke hrobu Božímu, jinak čas tu plyne.

Rozjímání a výhledy ukončíme u opravené svatyně.

Míříme cestou dál konečně na město Trenčín

– za jeho slavným nápisem římským,

co tu kdysi zanechali vojáci z doby antické,

nápis je vyryt do kamene – jak praktické.

V hotelu Elišky na skále zpráva vidět je.

Za hotelem nachází se další skvost

reliéf Jana Jiskry z Brandýsa – vzácný tu host

co by uherský válečník i vážený diplomat.

Ulicí Matúšovou na hrad stoupáme k jeho první bráně.

Areál rozsáhlý nabízí nám své poklady,

studnu lásky, paláce, padací mosty i věže s překlady.

Po čase stráveném tady končíme návštěvu svou

a po Farských schodech krytých, místní raritou,

sejdeme dolů na Mírové náměstí ochutnat nabídku

z historie i památek dalších už jen v poklídku.

Bohati dojmy vracíme se zpět do hotelu

s vyhlídkou na noční bouřkovou celu.

 

Den čtvrtý – poslední nastal a k návratu se chystáme.

Vlárským průsmykem projedeme v dešti na brumovský hrad.

Stojí tu dlouho a je rád, že návštěvu vymluvit si nedáme.

Expozice hradní, podzemí i sklepení skýtá hojnost pokladů,

Tajuplná chodba tmavá skrývá jednu záhadu – objeví se Bílá paní,

kdo však vztáhne ruku na ní,

tak na kata si pozor dej a své chutě uschovej.

Z Brumova už na Valašské Klobouky kilometrů pár,

ale Královec rozhledna se nám v dešti a mlze skrývá,

nebylo by vidět nic. Tak více času na Červený dům,

kostel i staré domy máme, zlatem se tu třpytí Mariánský sloup,

Stará radnice i roubenky potvrzují řemeslný um.

Osvěžení v cukrárně místní pomohlo nám nejvíce,

dobrá káva se zákusky chutnala nám velice.

Poslední nedělní zastávka – Horní Lideč a v muzeu betlém mechanický,

dřevěný a ručně vyřezávaný zachycuje stavby a život lidský

z místního kraje i za hranicí svojí.

Voní tu kadidlo, dřevo i chvojí.

Se zamyšlením v srdci loučíme se s tímto krajem

a míříme už s dojmy zpět autobusem domů hladce

do našeho salonu republiky – Králového Hradce.

 

OUZ

 

Foto Autorka

Autorem fotky vzácného tesaříka alpského je paní Maria Řádková.