Jezdila jsem často jako průvodkyně do Francie, především do Paříže. Historek, hlavně zábavných, jsem zažila spoustu. Jednu jsem zažila před Notre Dame. Stalo se to asi před 5 lety, kdy katedrála byla ještě gotickým klenotem.

Byla jsem domluvena se známou, že si dáme sraz před katedrálou a pak si společně zajdeme do Latinské čtvrti na oběd. Přišla jsem o něco dříve, sedla jsem si na vyvýšenou zídku, které jsou tam kolem trávníků a čekala. Za chvíli si sedli vedle mě dva mladí lidé. Začali se mezi sebou bavit, a to česky. Nechtěně jsem jejich hovor vyslechla, vyrozuměla jsem, že jsou to studenti medicíny a že ráno přijeli do Paříže. Mladík poprosil svou přítelkyni o jídlo. Ta vytáhla z igelitky krabičku s čerstvými, ještě vonícími řízky. Jeden řízek s chlebem dala mladíkovi, který seděl vedle mě. A on tak nenápadně natáhl ruku s chlebem a řízkem ke mně, díval se před sebe a řekl: „Dala by sis, co?“ A já, která «vím správnou odpověď až tři dny poté», jsem okamžitě zareagovala: „Ani ne, já jdu za chvíli na oběd“. Děvčeti vypadlo rajče z rukou a mladík zrudl, červenou barvu měl ještě asi dalších 10 minut, kdy jsem se rozhodla, že už je nebudu déle trápit, zvedla jsem se a odešla.

Velmi mě potěšilo, že si mysleli, že jsem asi Francouzka. Kterou ženu by to nepotěšilo.