Jak jsme putovaly po švýcarském Engadinu

Když jsme přemýšlely, jak strávit letošní prázdniny, padl nám do oka zájezd do Švýcarska. Vysokohorská turistika, překonávání výškových rozdílů pomocí lanovek a taky touha nafotit nějaké zajímavé fotky. Protože to byla naše šestá
společná dovolená, s přípravou a balením nebyl žádný problém. Mohly jsme tedy vyrazit. Vlastně ještě nutno zmínit, že tak jako vždy, vezly jsme si s sebou naše maskoty – medvědy Lojzu a Evžena.

A tak jsme stály v Bělohradě před cestovkou a netrpělivě očekávaly autobus. Po nějaké chvilce se objevil a my jsme s radostí vyhrkly: „Už jede…“ Autobus přijel, z něj vystoupili dva sympatičtí řidiči František a Čestmír, a také usměvavá průvodkyně Veronika. My v tu chvíli věděly, že budeme po dobu našeho putování v dobrých rukou. To, že než jsme dojely do Štikova, byl snědený první řízek a ochutnané všechny tři druhy kořalky, to zmiňovat nebudeme. Přeneseme se přes celou noc a společně se probudíme v Ardezu na vlakovém nádraží. V místě, kde naše putování Švýcarskem brzy ráno začalo.

Opravdu. Vzbudily jsme se a okolo nás se rozprostíraly hory, romantická vesnička se zříceninou hradu a přímo proti nám malé nádražíčko. Obloha byla modrá a na ní svítilo slunce. Co víc si přát? Než jsme vyrazily na první procházku, nedalo nám to, a šly jsme prozkoumat jízdní řád zdejších vlaků. Chtěly jsme zjistit, co je na té švýcarské přesnosti. K našemu překvapení přijely vlaky na minutu přesně a také tak odjely. Jsme opravdu ve Švýcarsku.
Okolo půl osmé jsme vyrazily. Prošly jsme vesničkou až k oné zřícenině, a poté několika kilometrovou procházkou až do Guardy – další nádherné vesničky s malovanými domy. Cesta byla pohodlná a hlavně měla být takovým malým
tréninkem pro nás, kteří nemáme za celý rok možnost vyrazit pěšky na delší túry. V tuto chvíli se obloha začala mračit, slunce se schovalo a my mohly očekávat déšť. Po nástupu do autobusu jsme se ho dočkaly a tak jsme do městečka St. Moritz, kde jsem měly ubytování, přijely za průtrže. Nenechaly jsme se však odradit, nasadily
pláštěnky a prošly část St. Moritze zvanou Dorf. A pak nás čekala naše první lanovka. Vlastně i druhá a třetí, protože na sebe navazovaly. A také hora Piz Nair se sochou
kozorožce. První třítisícovka!

Výhledy byly špatné, ale za to pod lanovkou a vedle lanovky pobíhali svišti. My, lovci fotografií, jsme se snažily ukořistit nějaký ten snímek, a na to, že chvilku neposeděli, povedlo se. Při cestě dolů nám Veronika vyprávěla, jak se dobře cestuje po St. Moritzi veřejnou dopravou. Nás pár odvážlivců to ihned zkusilo, a tak se tato doprava stala naším každodenním přibližovadlem do centra městečka. Odpoledne přestalo konečně pršet. Ubytovaly jsme se v pěkné ubytovně, kde dobře vařili a vše mělo svůj řád a smysl. Předpověď na druhý den nebyla nic moc, ale heslo „neztrácejme naději, nějak to dopadne“ nás povzbuzovalo. A nejen to. Také becherovka.

Ráno nás čekalo ponuré a mlha a mraky se povalovaly až k zemi. Ale Veronika s úsměvem na tváři vesele rozbalila mapu na přední část autobusu, přiklopila ji stěrači, a se slovy, že bude hezky, nás seznámila s programem dne. Všechny nás uklidnila a my vyrazily vstříc novému dobrodružství. To začínalo v údolí Berninapass, odkud jsme se za pomocí lanovky dostaly až do výšky 2973 m. n. m. To, co se před námi objevilo, byla neskutečná nádhera. Mraky zůstaly kdesi dole a my koukaly na panorama se zaledněnými štíty a ledovec pod námi. Nikdo z nás se nemohl vynadívat.
Z tohoto místa jsme vyšláply na první opravdovou túru. Cílem byl vrcholek Munt Pers s nadmořskou výškou 3207 m. Byla to túra krátká, avšak z našeho pohledu náročná. Vše přisuzujeme nadmořské výšce. Špatně se nám dýchalo a několikrát jsme to chtěly vzdát. Nevzdaly jsme to však a ty výhledy, které se nám otevřely po dosažení vrcholu, stály opravdu za to.)
Cestou zpět jsme se kuličkovaly a klouzaly na zbytcích sněhu, a také obdivovaly všechny ty kytky okolo nás. Byly všude! Když jsme se vrátily k lanovce a sjely dolů, mlha se vytratila i odtamtud, a my mohly pokračovat k dalšímu zajímavému místu v tomto romantickém údolí.

Obešly jsme si tu dvě jezera, v nichž mělo každé jinou barvu vody a vydaly se na poslední část programu dnešního dne. K ledovci Morteratsch. Slunce se vrátilo v plné síle na oblohu, tak jsme lehce ustrojené šlapaly ledovcovým údolím místy, která mu patřila ještě před desítkami let. Na mnoha místech jsou vysoké patníky s letopočty a fotkami z dané doby. Ve spodní části je toto údolí již zarostlé stromy a podrostem, čím víc se ale přibližujete k ledovci, krajina se mění v měsíční a nehostinnou. Toto místo mělo opravdu obrovskou sílu. Až k ledovci se dojít nedá, neustále totiž ustupuje. Nevěřícně jsme koukaly a ptaly se, jestli se nám to nezdá, jestli se z toho snu neprobudíme? Vzhledem k tomu, že odpovědí bylo – nezdá, bolí mě nohy…Měly jsme jasno. Chvíli jsme tu poseděly, nafotily fotky a pomalu
se vrátily k autobusu.
Program druhého dne byl za námi. Byly jsme přímo nadšené. Čím nás překvapí zítřek?

Třetí den nás přivítal s oblohou o jediném mráčku, který se povaloval okolo horní stanice lanovky Piz Nair, na kterou jsme měly výhled z okna našeho pokoje. Vypadalo to tedy nadějně, i když v horách člověk nikdy neví. Veronika nás opět seznámila s programem na dnešní den a my vyrazily k dolní stanici dvou sedačkové lanovky v městečku Pontresina. Tato lanovka byla zvláštní. Jela totiž do zatáčky. Většinou se staví při změně směru mezistanice, tady jim stačilo jedno ozubené kolo navíc a zatočíte, ani nevíte jak. Vlastně víte, pěkně se ta vaše sedačka rozkývá a až nahoru se kývat nepřestane. Od horní stanice jsme se vydaly do kopce, jak jinak. Myslely jsme si, že nemůže nic překonat první túru, ale opak byl pravdou. Kopec byl nekonečný a my začaly mít pochybnosti, jestli jsme neměly jet raději k moři. Když jsem ale viděly, že to nezvládá i jeden pán z našeho zájezdu, kterému bylo přes osmdesát let, vzchopily jsme se, a vyškrábaly se až na rozcestí, od kterého se šlo už jen po vrstevnici. Stálo to za to. Tím, jak jsme obcházely horu, odkrývaly se nám další a další nádherné výhledy. K tomu opět všude dokola kolem samé květiny
a svišti.
Dorazily jsme až na chatu Muottas Muragl, v nadmořské výšce 2453 m, u niž stálaza jímavá kadibudka. Byla červená a byly na ní bílé kříže. Prostě byla švýcarská. No nevyzkoušejte jí! Od této chaty nás popohnal velký černý mrak. Objevil se náhle a tak jsme natáhly krok z kopce, a hnaly se k nejbližší stanici lanovky. Stihly jsme to. Mrak si to totiž rozmyslel a zůstal klidně kdesi za horou už na celé odpoledne. Na ubytování jsme přijely brzy, a tak nám zbyl čas na poklidnou návštěvu městečka St. Moritz. Jako první jsme nakoupily čokolády v luxusním obchůdku, ve kterém
obsluhovala paní v růžovém kostýmku. Byla elegantní a usměvavá, a i když jsme měly batohy na zádech, chovala se k nám tak hezky, jako kdybychom chtěly vykoupit celý její obchod. Dokoupily jsme i pohledy a nějaké další suvenýry, a šly posedět k jezeru. Byl to opravdu krásný den. Tak jaký bude ten zítřejší?

Čtvrtý den ráno nás přivítala mlha a zataženo. Veronika však opět neztrácela dobrou náladu a říkala, že je to jen dole, a že nahoře bude krásně. A měla pravdu. Vyjely jsme lanovkou na Corvatsch s nadmořskou výškou 3295 metrů. Bylo to nejvyšší místo našeho putování. Když jsme vyšly z budovy lanovky, nevěděly jsme, na kterou stranu se máme dívat dřív. Na jedné straně nás ohromovaly štíty hor, mezi kterými byla i hora Piz Bernina s nadmořskou výškou 4 049 metrů, na druhé se v širokém údolí válela mlha a nad ní, za údolím, se tyčily další vrcholy hor. Fotily jsme a fotily a vychutnávaly si tu neskutečnou nádheru. Jak jsme zmínily již v úvodu, vezly jsme s sebou naše maskoty. Právě tady jsme jim pořídily společnou fotku. Evženovi však, stejně jako Andělovi na horách, ulétl pletený kulíšek. Naštěstí jsme ho našly.

Mlha v údolí se začala postupně rozpouštět a pod ní vykoukla dvě velká jezera. V místech nad ním ještě jezer šest. Ta byla cílem našeho posledního dne tady ve Švýcarsku.)

Když jsme se nakoukaly té nádhery, sjely jsme o stanici lanovky níž a vyšláply na túru, která se nám, z našeho pohledu, zdála nejpohodovější. Vedla přes sedlo Surlej do údolí Val Roseg. Túra to byla opravdu krásná. Když jsme vystoupaly na nejvyšší bod této naší cesty, přivítala nás malá plošina, na které se rozprostíralo jezírko. V něm se zrcadlily mraky a hory, které byly na druhé straně údolí. Opět mnoho nezbytných fotek na všechny světové strany, a pak už jen pomalé několika kilometrové a několika hodinové scházení s výhledem na ono široké údolí, ve kterém hučela řeka, a nad kterým se vyjímal další z ledovců.

Tak jako v předešlých dnech, čím více jsme se blížily do údolí, tím více se obloha zatahovala. Měly jsme však štěstí, ani tentokrát jsme nezmokly. Došly jsme v klidu podle hučící řeky do Pontresiny, kde stál autobus, a tam se osvěžily chlazeným pivkem. Několik účastníků zájezdu využilo možnosti jet pár posledních kilometrů koňským povozem. Už jen zítra…a jedeme domů.
Poslední den nás přivítal deštěm a my v něm odjely městskou dopravou ke stanici lanovky Furtchellas. Když jsme vyjely do horní stanice s nadmořskou výškou 2341 m, zaujal nás tam pingpongový stůl. Byly u něho i pálky a míčky, a tak, jak jsme byly, i s batohy na zádech, jsem si zahrály. No řekněte, komu se to poštěstí? Z tohoto místa
jsme vyrazily k oněm již zmiňovaným šesti engandinským jezerům. Počasí se umoudřilo a přestalo pršet. Nevíme, jestli to bylo tím, že to byla již túra několikátá, ale přišla nám nejnáročnější. Lezly jsme do kopce, mnohdy po čtyřech, a když už jsme si myslely, že jsme u jezer, objevil se kopec další. Ale jako v předešlých případech, tak snaha stála za to.

Každé z jezírek bylo jiné, výhledy do údolí nezapomenutelné, a všude dokola kolem, co jiného, než mnoho druhů alpských květin. A také krávy. Každá měla svůj zvonek a každá zvonila jinak.
Vrátily jsme zpět k lanovce, sjely jsme dolů do údolí a pak městskou dopravou do St. Moritze. Tam jsme utratily poslední franky a cestou na ubytovnu se zastavily u jezera. Tak jako vždy a všude, jsme si hodily penízky do vody s přáním, abychom se sem ještě někdy vrátily a také, abychom se v pořádku dostaly domů. V tom zahřmělo a spustil se liják. Nasadily jsme pláštěnky, doběhly na ubytovnu a v suchu a teple čekaly na odjezd. Kdo si myslí, že je to konec, tak není. Průvodkyně Veronika pro nás připravila překvapení. Přeci nepojedete rovnou domů! Přestalo pršet, tak se stavíme v jednom krásném malebném městečku! A tak se stalo, že jsme ještě navštívily jedno malebné městečko, kterého název jsme si ale nezapamatovaly.

Měly tam krásné náměstí, kašny – ostatně jako ve všech vesničkách, úzké uličky s ozdobami v oknech, a také dva kostely. V tom jednom jsme měly štěstí, paní zrovna hrála na varhany. Pamatujete si na scénu z filmu Dívka na koštěti, když tři biskupové v malém autíčku „…jeli světit kostel do Švýcar???“ Tak třeba to byl zrovna tenhle.
Po vyjití z kostela jsme si na tuto scénu vzpomněly a opravdu se tomu zasmály. No nic, čas se naplnil a nás čekal opravdu odjezd. Dveře autobusu se zavřely a my všichni mávaly naší Veronice, která tam zůstávala s dalším zájezdem. Obloha se opět zatáhla a až do Čech pršelo. Bylo to fajn…tak zase někdy někde na shledanou!!!

Vaše Markéta a Jana.