Jeden výlet na Lipensku
pojali jsme po vojensku.
Od hotelu v Černé bus
ušetřil nám cesty kus.
Do vojenského prostoru
vcházíme už v pozoru
na přehlídku připraveni.
Na křižovatce Záhvozdí
nikdo se nám nezpozdil,
cesta víkendová v sobotu je otevřena
natěšena pro návštěvníky
s kapucí či pod deštníky.
Z uhlíkovské hájenky vycházíme do přírody,
jdeme cestou podle lesa, podle vody.
Kocháme se zelení, květinami, stromy,
nedotčenou krajinou s bývalými domy.
Po střelnici lesní správa hospodaří.
I květeně vzácné se tu daří,
nové dřevo na mostech, stolky i lavičky,
lákají k posezení přírodní barvičky,
voní borkou, smolou i novotou,
ke svačině hory Želnavské zvou.
Okolní lesy, barevné louky, modré rybníky,
upravené cesty pískem, nové vyhlídky,
kolem Skalky k nejvyššímu vrcholu všichni spějí,
navštívit vzácné kníže si tak přejí.
Na jeho rozhledně Knížecí stolec zvané
však silný vítr kolem rázně vane,
těžké mraky hrozí deštěm,
ten, kdo může, schová se tu ještě
aspoň na chvíli, svačinou se posílí.
Však najednou překvapení, věru.
Kdo to jde k nám z protisměru?
To jsme se jen pomýlili,
značky cestou vyměnili,
z jednosměrky obráceně došli
ke stejnému cíli.
Zpátky Okružní cesta nelehká,
pod Památníkem Umrlčí hlava se tyčí,
kameny hrozí, vítr zas fičí.
Chvíli déšť a chvíli jasno,
stejně je tu velké krásno.
Bývalých cest požehnaně,
škoda zapomenout na ně,
vždyť i tady hodní lidé žili,
pracovali, živořili,
pod Suchou skálou, Černým lesem,

dokud mohli, tak tu byli.
Konec cesty naší pod deštnou oblohou
s kelímkem piva či kávy na zahřátí,
s pláštěnkou u nohou čekáme na zpozdilce.
A už kráčí, pomalu, pak klusem,
aby neběžel zpátky sám za autobusem.
Pěší trasa, co nám mapa dala,
v Boleticích 15km nasbírala.

OUZ 2018