Koncem září v teplém a příjemně přívětivém počasí jsme se vydali na další prodloužený víkend s CK Hoška Tour.
Tentokráte smíšená výprava směřovala autobusem na Českosaské Švýcarsko. Pečlivě se posbírali zájemci o turistiku i cyklistiku od Hradce Králové až po Liberec. Cestující se vezli pohodlně v autobuse s panem řidičem, kola a podobné samohyby pro změnu v přívěsu.
Trasa vedla krásnou krajinou pod Ještědem přes Lužické hory, cestou jsme míjeli další zajímavá místa jako Sloní (Bílé kameny), zámek Lemberk (známý i z filmových pohádek), poutní místo v Jablonném v Podještědí (Baziliku minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy). Za Cvikovem a Svorem se objevila na chvíli vstupní brána Lužických hor – hora Klíč. Na obzoru po levé straně Jiřetín pod Jedlovou s rozhlednou Jedlová a pod ní zřícenina hradu Tolštejna, která nás sledovala krajinou podstávkových chalup až ke Krásné Lípě. U města si nás převzala říčka Křinice a vedla nás podél jedné či druhé straně silnice kolem Krásného Buku a zříceniny hradu stejného jména až do Kyjova – začátku naší první vycházky v této krásné krajině. Cyklisté se tu odpojili a pokračovali po své trase samostatně.
Pěší sekce se vydala údolím Křinice nebo také Kyjovským údolím po červené turistické značce (dále jen TZ) souběžně vedoucí pár kilometrů s naučnou stezkou Köglerovou. Cesta z počátku nebyla náročná, jen si připadáte pod skalními bloky a jejich bizarními tvary jako malí trpaslíci. A to zejména pod Kinského vyhlídkou a Strážcem Kyjovského údolí, které se nad námi majestátně tyčily. Vrcholky skal se místy odráží na rozčeřené hladině pod námi tekoucí říčky Křinice s balvany v korytě, spadlými stromy, břehy lemované místy mechovými polštáři porůznu zdobenými barevnými listy jako pozdrav nastávajícího podzimu.
Na rozcestí u Vinného sklepa (vinotéku tu tedy nehledejte, je to pseudojeskyně ze spadaných balvanů) k místu Pod praporkem odbočujeme vlevo nahoru do kopce a po schodech na zříceninu Kyjovský hrádek. (V letech 1905-06 tu Kyjovská sekce Horského spolku pro nejsevernější Čechy zřídila stezku vedoucí po skalách v délce 1,7 km. V letech 1991-1998 byla Klubem Českých turistů Krásná Lípa kompletně zrekonstruována.) Trasa vede po žluté a je vedena společně s Köglerovou stezkou skalnatým terénem, s množstvím krásných vyhlídek s výstupem či „výlezem“ po umělých nebo přírodních schodech. Schodů si tu člověk opravdu užije.
Po návratu zpět do Kyjova se trpělivým turistům otevřela osvěžovna a nabídla dobré občerstvení
před nástupem do autobusu.
Ten nás vezl kolem Kyjovské přehrady, lesnatou krajinou do známého rekreačního místa Doubice.
Při odbočení na Dolní Chřibskou se dal vlevo na chvíli zahlédnout park vyřezávaných soch a různých kuriozit, které lákají návštěvníky u Staré hospody. Údolím a serpentinami jsme se vyšplhali
lesem kolem odbočky Na Tokání, dále přes Dolní Chřibskou, Chřibskou Kamenici, pod Křížovým vrchem, přes Rynartice dojeli do Jetřichovic na náves. Po krátké návštěvě Infocentra nás čeká vycházka
do nádherných pískovcových skal, které zvou svými vyhlídkami mezi korunami borovic a dalšími útvary k milému pokoukání z jejich vrcholků. Stezka vede mezi skalami a krajinou, co se už docela zotavuje po velkém požáru před několika lety. Vzhůru k Mariině vyhlídce pobízí prý i cílová vrcholová odměna v podobě dobře vychlazeného piva a tatranky. Bohužel, zřejmě pro velký zájem vyhlídky chtivých turistů tato odměna asi brzy došla nebo to byla jen vtipná pobídka k vytrvalosti. Opatrný výstup k altánu
na Mariině skále končil po vydýchání přebytečného vzduchu z plic nádhernými výhledy po Národním parku Českosaské Švýcarsko a na Jetřichovické stěny. Někteří turisté si místo této vyhlídky vylezli
na zříceninu Falkenštejn a sami se odměnili jinak.
Další cesta autobusem pokračovala z Jetřichovic kolem odbočky u Starého mlýna (směrem k mlýnu Dolskému – dalšímu pohádkovému místu nejen pro Pyšnou princeznu, Peklo s princeznou i pro Ztraceného prince), přes Vysokou Lípu na další nástupní místo pro vycházku – Mezní Louku.
Toto známé rekreační místo bylo pro nás výchozím bodem ze dvou zvolených cest. Někdo si zvolil NS Okolím Pravčické brány a prošel si ji pod Oltářním kamenem a vyhlídkovou cestou nad Pravčickým dolem až na Sokolí hnízdo s vyhlídkami (s placeným vstupem), s malou odbočkou do Jeskyně Českých bratří, a následným sestupem dolů na silnici a vpravo po ní do Hřenska před hotel Klepáč.
Jiní se vydali po modré TZ a později od vodočtu a rozcestí po žluté TZ údolím říčky Kamenice – nenáročná pomalu sestupující pěšina lesem vedla k Divoké soutěsce – na zatím poslední upravené přístaviště Divoká soutěska-horní konec. Lodičkou s vtipným převozníkem proplujeme mezi skalami za vyprávění a popisů krás zdejších soutěsek. Po vystoupení procházíme pod převisy skal a vytesanými průchody vedle nebo nad říčkou Kamenicí k dalšímu přístavišti Tiché soutěsky. Opět se po zakoupení lodního lístku nalodíme a svěříme své životy plně do rukou dalšího převozníka-průvodce s třímajícím převoznickým bidlem v rukou. Slabší povahám je nabídnuta záchranná vesta, aby odolaly ustáleným vtipům kapitána o vratkosti lodi či bezměrné hloubce vody pod nohama, případně zcela vážně zmíněn výskyt vodních dravců jako jsou žraloci, piraně a podobná havěť.
Plavbu vám zpříjemní povídání o kráse a jedinečnosti zdejší přírody, zvětralých skal, o pohádkových postavách, s následným pohoupáním plavidla na vodní hladině a dokonce ručně (zatáhnutím za provázek) puštěným vodopádem. Po romantické plavbě už jen následuje asi 2 km dlouhá procházka kouzelným údolím až k ústí soutěsek na kraji Hřenska a cesta k autobusu na parkoviště nad hotelem Klepáč.
Dnešní den jsme zakončili ubytováním a chutnou večeří na hotelu Formule v okrajové části Děčína – Nebočady.
Sobotní ráno nás uvítalo vydatnou snídaní nachystanou ochotným personálem hotelu před cestou na druhou stranu hranice. Projíždíme přes Děčín, Hřensko, hraniční přechod Schmilka do Bad Schandau a z tohoto krásného města vjíždíme do vytouženého a hojně obdivovaného údolí říčky Křinice. Jeho zvláštností je tramvajová trať se žlutými vozy. Naše první zastávka je v saské obci Hinterhermdorf jako oceněné vesnice roku a čeká nás první sobotní výšlap na rozhlednu Weifberg. Ulicí s upravenými domy, zahrádkami, později mezi loukami jabloňovou alejí sledujeme modrou TZ směrem k vrcholu. Povinný výstup pro členy výpravy bez závrati na vrchol, pro druhé odpočinek a rozhled jen od úpatí, zpět se vracíme trochu jinou cestou po žluté TZ mezi poli a pastvinami do vsi. Až do přemístění se na další zastávku věnujeme volný čas procházce po pamětihodnostech a pozoruhodných staveních pěkně upravené obce.
Přejedeme pár kilometrů zpět údolím a odbočujeme vpravo na obec Ottendorf. Pěšky se vydáváme
po zelené TZ loukami a lesem na úžasné skalní vyhlídky Grossstein , při krátkém posezení umenšíme přinesený proviant a doplníme si do plic čistý vzduch s místním ozónem bez bacilů na opatrné scházení cesty dolů k říčce Křinice do místa zvaného Felsen-Muehle. Tady překračujeme rušnou silničku a přecházíme po červené TZ Malerweg na Kuhstall. Opět celkem nenáročný terén krásnou přírodou nás vede skalami, chvíli přes poválky písčitou cestou se závěrečným polopřírodním schodištěm přímo před nevlastní sestru Pravčické brány z české strany – bránu Saského Švýcarska Kuhstall.
Vítá nás impozantní skalní brána jako cesta do jiných dimenzí, s údivem nad nádherným přírodním výtvorem tu stojí každý člověk a jen obdivuje – kdo nevěří vlastním očím, zírá přes brýle nebo čočky, mobily a fotoaparáty. Úžasné vyhlídkové místo, skalní terasy, komu nestačí počet vyšlapaných schodů,
vydá se průchodem k opravdu úzkému schodišti ve skalní průrvě vedoucí až na vrch Kuhlstall.
Místní restaurace s bohatě zásobeným kioskem poskytuje výtečné občerstvení unavených tělům nebo mlsným jazýčkům. Zpět do civilizace nás povede naše známá červená a zelená TZ lesem dolů na rozcestí se studánkou Kuhstallaufstieg/Münzborn – přes most a podél Křinice k nástupnímu místu pro konečnou stanici žlutých tramvají. Vyčkáme si chvíli na umělý vodopád Lichtenhainer Wasserfall s hudbou, který se tu spouští po určitém časovém úseku, aby měli návštěvníci co obdivovat a fotit. Poslední zastávka dne na cestě zpět na ubytování je lázeňské městečko Bad Schandau. Od přístaviště u řeky Labe se po seznámení s historií a současností rozcházíme na krátkou zdvořilostní návštěvu městečka. Někdo míří do Infocentra Saského Švýcarska (s česky mluvícím personálem), někdo na procházku do Kurparku k lázeňským budovám, jiní se vydají k originálnímu historickému osobnímu výtahu na vyhlídkové místo nad městem. Stačíme ještě ochutnat nějakou místní specialitu nebo aspoň zmrzlinu a scházíme se zpět na zastávce k autobusu. Labe nás bude provázet proti proudu zase až do Děčína na ubytování. Vzhledem k suchému období zrovna vodou neoplývá.
V neděli ráno nás vítá bílá mlha, po snídani máme sbaleno a naloženo v útrobách autobusu. Přejíždíme podél Labe v mlze jako mléko do Ústí nad Labem, rozhled u zámečku Větruše nakonec z plánu rušíme, není vidět opravdu vůbec nic, ani ta lanovka na ni. Chvíli kroužíme autobusem po městě, ale počasí se nechce umoudřit. Míříme tedy na hrad Střekov, jenže došlo k malé odchylce, nějak jsme se nevešli s právě s naším autobusem pod železniční přejezd. Vycouvat zpět i s přívěsem na kola a otočit se do protisměru na malém plácku nad řekou Labe – to bylo tedy něco. S doprovodem ústeckolabského anděla strážce za volantem osobního auta, který nám ukázal cestu, jsme dorazili na parkoviště u hradu Střekov. Počasí se tvářilo přívětivěji, mlha se začínala pomalu rozpadat. Z hradu Střekov, jeho vyhlídek a věží se nám ukázalo město jako na dlani. Pomalu se rýsovalo z mlžného závoje a odkrývalo své tajemství, vodní tok, zdymadlo na Labi, budovy, okolní kopce, vyhlídku zámeček Větruše, i nejšikmější věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Ústí se s námi nakonec rozloučilo slunečným počasím. Předposlední procházka na nás čekala pod kopcem Radobýl. Od silnice po žluté TZ současně s NS Litoměřickou vinařskou zdoláváme křovím a porostem vrch Radobýl – do výšky necelých 400 m n m. v. Zaslouženou odměnou jsou daleké výhledy s mlhavým oparem a zvonění zvonů z nedalekých Litoměřic, které oznamovaly nedělní poledne. Rogalisté měli dnes volno. Sejití dolů do Žalhostic k autobusu bylo trochu náročnější na pozornost, naše kroky se cestou prolínaly se závodníky, co se řítili kolem nás na terénních kolech. Ti slušní poděkovali aspoň za uhnutí z cesty.
Ze Žalhostic nás autobus dopravil do Litoměřic na parkoviště u Labe nedaleko vlakového nádraží. Dnes už opravdu poslední vycházka krásným městem Litoměřice začala na Jezuitských schodech ke kostelu Zvěstování Panny Marie a dále po městských hradbách. Obnovené a opravené nejen pro místní obyvatele, lákají na procházky, posezení s výhledy na město. Před začátkem Máchovy ulice nás zlákala nová kavárna zvaná Káva s párou, tedy spíše funkční modelové kolejiště před ní, naše dětská duše velela sledovat chvíli mašinky a vagonky, včetně zhotovení fotek parní lokomotivy před budovou bývalého a nevyužívaného nádraží. Pokračujeme ulicí k domku K. H. Máchy, v současnosti je tam jeho památník, procházíme na Dómské náměstí s katedrálou sv. Štěpána z konce 11. století. Její samostatná věž se zvonicí je nádhernou dominantou tohoto náměstí. Dómskou ulicí se starými a většinou už opravenými domy procházíme kolem bývalého kláštera k tzv. „Jezuitské hvězdárně“ s parkem. Krajskou ulicí se dostáváme před vstup do Litoměřického hradu s kongresovým centrem. Historie tu na nás číhá na každém kroku. Vždyť na konci 13. století byly Litoměřice nejvýznamnějším královským městem severních Čech. Procházku zakončujeme na Mírovém náměstí s kašnami uprostřed, s Oblastním muzeem v budově Staré radnice, s Galerií ze sbírek litoměřické diecéze, s modrým Domem pod bání (Kalich) s vyhlídkou zevnitř. Po čase na rozchod se přes Kostelní náměstí všichni ubírají k autobusu, kam zdárně dorazila i cyklistická sekce k naložení.
Další skvělý zájezd za námi a těšíme se na další.
OUZ