Místo: Švýcarsko je krásná, hrdá a nádherná země a já mám to štěstí, že ve Švýcasku už mnoho let žije legálně má sestra Markéta. Pracovala jako tkadlena, ještě za komunistů, v textilní továrně Slezan, kde poznala Švýcara, který tam s kolektivem spolupracovníků montoval švýcarské textilní stroje, a který se stal jejím manželem. Poprvé jsem mohla navštívit Švýcarsko se svým manželem, a to vesnici Wiesedangen, kde žila, a na kterou nás komunisté vybavili 20 švýcarskými Franky. Před cestou musel manžel absolvovat nejméně 5 úřadů, já asi 3 a po návratu jsme museli dojít na úřad (už ani nevím, jak se jmenoval), kde jsme byli vyslýchani  tak, jak nějak si představuji výslechy, které prováděli nacisté za války. To už je ovšem naštěstí celkem smutná minulost. Píši dost obsáhle, ovšem chtěla jsem především popsat léta, která následovala po pádu komunismu, kdy jsme s manželem i dětmi poznali dokonale tuto krásnou zemi. Má sestra se rozvedla, chvíli bydlela ve městě Winterthur, odkud jsme dělali výlety do okolí, zavezla nás ke krásným vodopádům (jméno jsem, bohužel, zapomněla), ale v Česku byl zpočátku ještě trh chudobný a tak nás nejvíce táhlo do obchodů, sestra na nás penězi nešetřila, a my kupovali vše, co u nás zpočátku nebylo k dostání – rifle, foťáky, manžel si koupil krásné radio s přehrávačem – Hitachi (ještě mu doma škvrčí), hodinky i prášek na praní Persil, který se nedal srovnat s práškem, který byl k dostání u nás. No prostě, byli jsme jak smyslů zbaveni. Dnes kupuje má sestra zase všechno po čem touží v Česku, protože je Češka a česky počítá, a když přepočítá Franky, vyjde jí nákup u nás levněji. Jsem pyšná, že i její druhý manžel Sepp, když přijede, že nakupuje v našich marketech, že Česko už není ta chudobná, komunistická zemička, že jsou i u nás už některé skvělé autobahny, že naše milovaná země zkrásněla a pomalu (skutečně dost pomalu) můžeme konkurovat západním zemím.

Už jsem popsala celý list a pořád nepíši to hlavní, o čem jsem chtěla psát. Sestra se podruhé provdala a přestěhovala se s manželem do malé vesničky vysoko v Alpách Bitsch, která je jen kousek od města Brig, které je, dalo by se říci, hlavní křižovatkou všech lyžařů a milovníků Alp.

A tak jsme poznali nádheru Alp v létě, kdy můžeme pozorovat alpské velikány přímo z balkónu, ale hlavně nesčetněkrát jsme lyžovali v Bettmeralpách, Belalpách, Riederalpách, lyžovali jsme na malém Matterhornu a z jeho výšky pozorovali nejvyšší horu Alp Mont Blanc až do Francie a nejvyšší horu švýcarských Alp Monterosu. Byli jsme v nádherném Zermattu, SaasFee, v létě se dá vyjet autem na Furku, v zimě, když se vracíme od sestry k autobusu do Bernu, projíždíme s autem cca 25 minut v tunelu vlakem. Dokonale jsme si prohlédli nádherná města Zürich a Bern, ale přesto jsme trochu závislí na financích sestry, protože ve Švýcarsku je dost draho. Tak manžel vymyslel rýmovačku, ani v SaasFee jsem nebyl za své.

Švýcaři neznají naše zvyky vepřo, knedlo, zelo nebo svíčkovou, cpou se hranolkama a roastbeefem, většinou středně propečeným (fuj), ale jejich národní jídlo je raclett (rozpuštěný plátek sýra, brambor vařený ve slupce, malé cibulky a okurky), to je výborné a sestra nám vždycky přiveze,pak fondue )ale raclett i fondue jsou známy i u nás) a chinoise (to je oběd tak na dvě hodiny, každý dostane talířek s tence nakrájeným hovězím a vepřovým, uprostřed stolu vře mísa, do které se na dlouhých vidličkách vkládají kousky masa) a k tomu se ji hranolky, ochucená rýže a spousta omáček (křenová, tomatová, česneková aj).

Švagr pracuje jako direktor u vinařské firmy a tak nám ukázal, jak se ve Švýcarsku sbírá víno i jablka nebo hrušky, jak se zpracovává a jak se pije. Ve Švýcarsku se tak “nechlastá” jako v Česku, ale víno, calvados nebo hruškovici jsme samozřejmě ochutnali a dovezli si i domů.

Já už několik let žádný alkohol nepiji (deprese) a tak dnešní sváteční, poslední den v tomto roce vyplňuji svým kecáním, manžel šel na pivo, než budou mít uzavřenou společnost a tímto bych všem pracovníkům Vaší společnosti chtěla popřát móóóc úspěchů v osobním i pracovním životě v nastávajícím roce 2018.

Autor: Helga Škapová