Jinak by se snad ani tento třídenní zájezd nazvat nedal.

Nejen od prvního výstupu z autobusu na návsi v jihočeském městyse Stádlec, ale i po celou dobu chůze v krajině nás většinou skrápěly dešťové kapky, aby dohonily letošní vláhový deficit a my hezky povyrostli. Přemístili jsme se po žluté turistické značce (dále jen TZ), která tu jde souběžně s Naučnou stezkou (NS) s nezvyklým názvem „Na Onen Svět“, po silničce kolem Podhrázského Mlýna a břehu rybníka Mlýnský Stádlec do údolí řeky Lužnice.

 

Právě toto místo bylo vybráno po  roce 1960 jako nejvhodnější pro znovu postavení posledního empírového řetězového mostu z původního místa v Podolsku. Zdobí ho dvě kamenné brány po dvou mohutných řetězech mezi nimi, vozovka z dubových trámků, jednoduchost a stavební elegance – bylo by přece škoda, aby takový unikát skončil zatopený v Orlické přehradě. Odtud už pokračujeme pěkně po svých po červené TZ po břehu Lužnice podle jejího toku, procházíme přírodním parkem Lužnice přes Oltyňský potok, kde začínáme stoupat od hladiny řeky nahoru ke gotickému kostelu Nanebevzetí Panny Marie z roku 1350. Bohužel je nepřístupný. Od něho je na dohled a téměř už na došlap zřícenina hradu Dobronice u Bechyně.

 

Tady se u řeky v trvalejším dešti část turistů rozhoduje pokračovat do Bechyně autobusem v suchu, část pokračuje v plnění pěšího bobříka až do Bechyně.
Cesta skýtala vzhledem k počasí trocha nepohodlí v podobě vysoké vegetace na neposečené stezce, přechodu po blátivém poli, špatně či nešťastně viditelné červené TZ kolem řeky a lesních porostů až na kraj města Bechyně. Před samotným cílem k zamyšlení pobízela nová lavička umístěná vysoko nad Lužnicí na jedné z nejhezčích vyhlídek s pomníčkem mladému člověku. Závěr ještě umocnila krásná dubová alej.
V Bechyni na náměstí T. G. Masaryka byl cíl pátečního putování. Dominantou pěkně upraveného náměstí je kostel svatého Matěje, na lavičce pod stromy v horní části s kašnami, zelení, květinovými záhony, dokonce i s knihobudkou, se pěkně relaxuje.
Jako třešnička se tu nabídla od Turistického informačního centra prohlídka s průvodkyní do zdejšího Františkánského kláštera s unikátní diamantovou klenbou v kostele Nanebevzetí Panny Marie.

 

Místo ubytování  hotel“ Panský dům“ znělo vznešeně, ale vzhledem k některým téměř chladem a deštěm promodralým turistům se to hodilo. (K modré krvi neměli daleko). V nohách se nasčítalo pouze do Dobronic zhruba 7 km, do Bechyně cca 15,5 km. V sobotu po snídani jsme zajeli autobusem přes nádherný bechyňský most zvaný Duha do nedaleké vesnice Sudoměřice u Bechyně k prohlídce tvorby místní recesistické skupiny Tatrmani – nejenza úsměvnou sochou Jana Žižky, který tu nikdy nebojoval, ale i za dalšími vtipnými artefakty s doprovodným textem.
Jenže konec smíchu a přesun ještě autobusem na výchozí místo stezky Židova strouha na křižovatku Žimutice – Smilovice. Tentokráte sice neprší, ale terén je po dešti namoklý a místy se smeká.
Židova strouha pramení v obci Bzí a teče v údolí krásnou krajinou, nejprve loukami a lesem, později se zahlubuje i mezi skály a skalní bloky porostlé mechy, rozsvícené žlutými lišejníky. Břehy zdobí smíšený les, z borovic spadané šišky, v mechu vyrostlé houby jedlé i nejedlé, sem tam i kopřivy a nálety invazivních rostlin. Kochání se krajinou opadlo na konci pevné cesty, která končila u pěkně rozvodněné strouhy po pátečních vydatných deštích.
V očích trochu nevěřícna nebo trochu děsu kam a jak tedy dál. Zpět cesta nebyla možná, takže jen vpřed. Vyzout boty, sundat ponožky, vykasat nohavice nad kolena a s pomocí čehokoli se vydat do proudu, sondovat bosýma nohama kamenité dno a pomalu postupovat kalnou vodou zhruba 2 m na protější břeh. Naštěstí byla voda kupodivu teplá a dalo se to bez umrznutí či odpadnutí končetin zvládnout. Někteří to dali prostě v botách.

Za vzájemné výpomoci a rad, kudy tudy nejlépe přes brod, to všichni účastníci zvládli.
Nejkrásnější byl však závěr strouhy v místě, kde se vlévá pod Bechyní do řeky Lužnice: vyhlídka s mostkem, okolní skály, borovice, nakvetlé vřesy naznačující pomalu přicházející podzim.
Pak už jen sejít stále po žluté TZ do Bechyně přes část zvanou Zářečí, kde žijí lidé se smyslem pro humor (ministr zemědělství Zářečské republiky poslal dopis se žádostí do USA, aby se mohli stát jejich dalším státem, také třeba „náměstí „ u nového mostu před keramickou dílnou Voborských má mnoho názvů na smaltovaných cedulích).
Žlutá TZ nás vede dále podél malých čistých a opravených domků (povodně si nevybírají) na známé bechyňské schody v počtu 226 kusů až nahoru na ulici pod náměstím T. G. M.
Po troše volného času na doplnění energie nás pak od Infocentra čekala společná návštěva zámku Bechyně – nádherného sídla Rožmberků, po kterých tu se střídaly generace různých rodů jako svatí na orloji. Zajímavá byla procházka s paní Ilonou Davey po NS Po bechyňském opevnění a vyhlídkách kolem města a závěrečnou návštěvou v Muzeu turistiky v budově bývalé židovské synagogy.
Po absolvování poctivé celodenní trasy (bez deště!) jsme měli mít v nohách cca 10 km od začátku strouhy až k Infocentru – další 2,5 – 3 km po městě a NS kolem města. Doba se natahovala o čas potřebný na opakované zouvání a obouvání při brodění strouhou (spočítali jsme to na číslo 15). Odpočinek na hotelu nebo s dobrou večeří převážně v jedné či druhé restauraci na náměstí byl opět zasloužený. Nedělní ráno nás sice přivítalo chaosem ve snídaňové jídelně, ale i to se dalo nakonec zvládnout.
Počasí se rozhodlo dle chytrých meteo aplikací, že nám ještě bude pršet nebo poprchávat – jak jinak- jsme přece v jižních Čechách. Takže po naložení zavazadel do autobusu se opět turisti dělí na část mobilní a část pěší s deštníky či kapucí. Pěší se vydávají po červené TZ z náměstí směrem dolů k Lužnici, přes romanticky vypadající soutok říčky Smutné s Lužnicí, kousek po galerii a dál už jen podél řeky příjemnou krajinou směrem ke Kolodějím nad Lužnicí (7 km). Tady jsme navštívili zámek Mitrowicz – opraven z nejhoršího nejen po povodních. Prohlídka komnat a přilehlé kaple je opravdu zajímavá.
Pokračujeme dále po červené TZ chvíli podél Lužnice, ale pak nás to odkloní na chvíli silnici a zase zpět k Lužnici, tady si na křižovatce značek vybereme pro změnu žlutou TZ a po ní se dostáváme na vyhlídku s názvem „ Překvapení“. No, aby ne. Takový výhled z výšky na řeku Lužnici je opravdu překvapení. Sejdeme dolů k řece a už jen podél ní opět kolem chat nebo lesem směřujeme k cíli – přes křižovatku cest na místě U Masáka odbočíme dolů na soutok Lužnice a Vltavy. (Nasčítáme dalších 5km k soutoku).
Na cípu stojí malá kaplička, původně přenesená z jiného zatopeného místa kvůli vzdutí vodní hladiny od přehrady Orlík. Ještě malá procházka nahoru k rozhledně Semenec (jméno má po nedalekém kopci), čistá jednoduchá stavba ční do výšky 5 m, (slovy pět metrů). Výstup na rozhlednu a výhled z ní nabízí chladicí věže jaderné elektrárny Temelín, do údolí Vltavy a trochu vzdálený obzor. Poslední kroky už jen vedou 2,5 km alejí dolů do na náměstí Míru v Týně nad Vltavou. Ještě nějaké suvenýry či občerstvení na cestu zpět domů, malá nahlídka do kostela svatého Jakuba, kuk na upravenou promenádu kolem Vltavy a na lodě.

Závěrečné foto a krásně vylouhovaní deštěm či broděním ve strouze nastupujeme do autobusu na zpáteční cestu.
Poděkování za nápaditě sestavený zájezd a jeho realizaci patří všem do CK a panu řidiči autobusu.