fbpx

S kamarádkou jsme se rozhodly konec roku 2019 strávit poněkud netradičně v cizině.

Dlouho jsme vybírali zemi, ale nakonec nás uchvátila Francie. A to hned její srdce, Paříž.

Já jsem “matku módy” již jednou navštívila, ale 7 let je přeci jen dlouhá doba, tak jsem se rozhodla pro zopakování. A opět jsem si potvrdila, že toto město mě nikdy neomrzí. Nechci ale předbíhat…

Vyrazili jsme v neděli 29. prosince z Prahy. Cesta autobusem pro mě bývá dost náročná. Noc v autobuse totiž nikdy není med. Mým obavám ovšem nepomohl fakt, že pro nás přijel dvoupatrový autobus. Horší už to být nemohlo. Bylo tam tak málo místa, že být tak o 20 cm vyšší a mít o 20 kg víc (a to jsem celkem štíhlá), tak se tam snad ani neposkládám.

Stalo se, a vydali jsme na cestu. Komfort autobusu se podepsal na kvalitě mého spánku, kterou nezachránila ani “pohádka na dobrou noc” – český film U mě dobrý.

Ráno kolem 7 hodiny jsme se začali blížit k Paříží. O hodinu později jsme již stáli u Pantheonu a poslouchali zajímavý výklad paní průvodkyně. Pro začátek stačí uvést, že Pantheon proslavilo Foucaultovo kyvadlo, které dokazuje zemskou rotaci. Mimo to je toto místo pohřebištěm slavných Francouzů, jakými byli Alexandre Dumas starší, Jean-Jacques Rousseau, Voltaire, Victor Hugo, nebo manželé Curie.

Všechny nás také uchvátila majestátnost katedrály Notre-Dame, za jejíž záchranu vděčíme spisovateli Victoru Hugovi, který chrám proslavil svým dílem Zvoník u Matky Boží, a díky tomu se mu podařilo vybrat tolik potřebné finance na opravu tehdy chátrajícího chrámu. Jak je známo, katedrála si v dubnu loňského roku prošla peklem. Doslova. Nyní jsou kolem katedrály zátarasy, takže se nedá jít k ní, natož dovnitř.

Míjeli jsme i Královský palác, který byl postaven architektem Jacquesem Lemercierem na žádost tak známého kardinála Richelieu roku 1622, který chtěl mít sídlo nedaleko Louvru. Prý ho chvíli obýval i Fantomasem proslavený herec Jean Marais.

Naši pozornost si zde získaly i sloupy různé výšky, na kterých se mohou turisté vyfotografovat. Jeden je zde i pod úrovní terénu, ohraničený zábradlím. Když si z kapsy vytáhnete jakoukoliv minci, popřejete jí štěstí a vyměníte si ji s někým, pak se můžete pokusit o “hod na sloup”. Pokud Vám zde mince zůstane, budete mít štěstí. Pokud se Vám však tak, jako mně, nezadaří, nezoufejte, veškeré mince, které sem turisté házejí, jdou na charitativní účely.

Netrvalo dlouho a ocitli jsme se na nádvoří Louvru. Jistě Louvru nemusím dlouze představovat. Je to muzeum umění, které dříve sloužilo za sídlo francouzských králů. Paláci vévodí prosklená pyramida, která byla navržena čínsko-americkým architektem I. M. Pei a poprvé ji zde bylo možno spatřit v u nás revolučním roce 1989.

S kamarádkou jsme se rozhodly, že si Louvru prohlédneme i zevnitř. Při nejmenším chceme spatřit slavnou Monu Lisu. Nejprve nás však čekala návštěva výstavy zasvěcené Leonardu da Vinci. Její prohlídka nám netrvala tak dlouho, takže jsme už konečně mohly zamířit za mou milovanou “Lisou”. Díky směrovkám, které po celém Louvru směřují k tolik proslulému obrazu, opravdu není možné ho minout. Avšak po příchodu nás zklamala velká fronta, která k obrazu vedla. A tak jsme se musely spokojit s pouhým zahlédnutím veledíla. Problém nastal, když jsme se chtěly dostat ven. Opravdu se mi potvrdilo, že Louvre je doslova bludištěm. Běhaly jsme nahoru a dolů. Pokoušela jsem se svojí francouzštinou zjistit od pracovníků muzea, kudy ven. A nakonec se nám to díky bohu i podařilo. Nemuseli jsme tu tedy nocovat. No, i když mezi těmi skvosty by to pro mě, spíše než utrpení, byla čest.

Možná si říkáte, že jsme návštěvou výstavy i muzea musely utratit hodně peněz. A tak vás překvapí, když vám řeknu, že nás to nestálo ani korunu. Opravdu, v Paříži totiž do velkých muzeí jako je Louvre nebo Musée d´Orsay mají občané Evropské unie do 26 let vstup zdarma. Stačí jen ukázat občanku, a jde se!

Přestože už bylo po Vánocích, tak na ně Francouzi ještě nezanevřeli. V Tuilerijských zahradách se konaly Vánoční trhy. Neodolaly jsme neochutnat zdejší dobroty. Velice nás zaujala pochoutka Churros, o které jsem se až doma dozvěděla, že vlastně není původem francouzská, ale připravuje se převážně na Pyrenejském poloostrově. Je to v podstatě sladké těsto, které se protlačí hvězdičkovou násadkou a po usmažení se posype cukrem.

První den našeho pobytu v Paříži jsme všichni zakončili pohledem na právě zapadající slunce za Eiffelovou věží. Co víc si člověk může přát?

 

 

  1. den

A je tu Silvestr. Jak jinak začít tento den než typickou francouzskou bagetou (konec konců takhle tam začínají asi všechny dny). K tomu horké kakao a hned se člověk zbaví prvotní ospalosti.

Ráno jsme zavítali na Montmartre – nejvyšší přirozený bod Paříže a také dodnes místo obletované umělci. Na přelomu 19. a 20. století to byli Vincent van Gogh, Amedeo Modigliani nebo Pablo Picasso. Dnes zde narazíte zejména na umělce, kteří si přivydělávají kresbami turistů. Dominantou Montmartru je překrásná travertinová bazilika Sacre Coeur, která upoutá svým byzantsko-románským stylem naprosto každého.

Možná pro Vás bude překvapením, že jsme se nenadnesli nad Paříž a neokusili její krásu z výšky “Železné lady”, ale pro velký zájem turistů se nám nechtělo strávit ve frontě 4 hodiny. Oželely jsme tedy návštěvu dominanty, která krášlí Paříž od roku 1889, a vydaly se ochutnat crépes.

Já zvolila tu s marmeládou a vychutnávala si ji při sledování Eiffelovky. I racci měli na palačinku očividně chuť, a tak jsem hned zpozorněla. Po předchozí zkušenosti z Monaca, kdy jeden z racků podnikl doslova nálet sprostě zezadu na moji právě zakoupenou bagetu a vytrhl mi ji z ruky i s masem tak, že mi z ní zůstal jen vrchní suchý díl s pouhým plátkem salátu, už mám k rackům respekt.

Po chutném obědě nás čekala plavba lodí po Seině. Právě tady vznikla, dle mého názoru, nejkrásnější fotka, která zachycuje jak Eiffelovu věž, tak i Sochu svobody, která původně byla darem Američanům od Francouzů.

Ještě před setměním jsme zajeli metrem do čtvrti La Défense. Naštěstí se naše obavy ze stávky hromadné dopravy nepotvrdily.  Potkalo nás takové štěstí, že právě naše linka byla automatizovaná, a tak jako jedna z mála jezdila.

Bylo zajímavé vidět Paříž i z té druhé, moderní stránky. Samé mrakodrapy a velká sídla nejen francouzských firem. Spolu se zapadajícím sluncem to byla přímo okouzlující kombinace.

Nakonec jsme opustili čtvrť La Défense a uchýlili se do bistra na silvestrovskou večeři. Já jsem zvolila hovězí po Gaskoňsku s brambory a fazolkami, k tomu zeleninový salát s olivami, cheesecake a jako tečičku bílé víno. Pokrmy byly velice chutné a potvrdilo se mi, že za fajnové jídlo nemusíte utratit majlant. Celá večeře nás vyšla na 17 eur na osobu.

Půlnoc už se blížila, a tak jsme s kamarádkou začaly hledat místečko, odkud bychom mohly sledovat půlnoční dění co nejlépe. Původní záměr byl jít na Place de la Concorde, ale to jsme nakonec zavrhly, protože nás odradily ty davy lidí, co tam proudily.

Překvapilo nás, že v každé druhé ulici stál policejní vůz. Za to toalety nebyly nikde. Pro to, aby si člověk mohl odskočit, musel utratit pár eur v nějaké kavárně, a zajít si tam. Nicméně ani to nebylo tak jednoduché, jak to vypadalo. Když chcete na Silvestra večer v Paříži někam zajít, tak musíte mít buď v podniku rezervaci anebo pořádnou dávku štěstí. Hledání toalet Vám navíc zkomplikuje fakt, že po deváté hodině večer už má většina restaurací, bister, ale i kaváren zavřeno. Musíte tedy hledat a hlavně doufat.

Samotný půlnoční ohňostroj jsme se rozhodly sledovat od Louvru. Našly jsme si místečko, odkud bylo vidět jak na Vítězný oblouk, tak i na Eiffelovu věž. Nicméně závěr roku nás zklamal. Nejen, že se nekonalo žádné odpočítávání do půlnoci, ani samotný ohňostroj nenaplnil naše očekávání. Byl jen u Vítězného oblouku, a to tak malý, že z našeho, ještě nedávno opěvovaného místečka, nebyl skoro vidět. U Eiffelovky se nekonalo vůbec nic. Prý kvůli bezpečnosti. Francouzi však nezklamali a pár sekund po půlnoci za námi vystřelili zlaté konfety, což nám lehce spravilo náladu.

I přes všechny ty nezdary, které si na nás silvestrovská Paříž připravila, jsme byly obě ze zájezdu moc nadšené. Zkrátka i když se zdá, že se úplně nedaří, Paříž prostě zklamat nedokáže. Odjížděly jsme s úsměvem na tváři a s plánem se sem ještě minimálně jednou podívat.

 

© 2020 by CK HOŠKA TOUR - Vyrobeno s v Lázních Bělohradě.


Užíváním webu souhlasíte se zpracováním údajů soubory cookies.