fbpx

Plavba lodí MSC Armonia z Benátek do Istanbulu

Nejedná se o klasický cestopis popisujících památky. Je to takový můj “deníček”, kde jsem chtěla zaznamenat, kde a co nás zaujalo a nemusí to nutně být jen ty pamětihodnosti.
1. den – je 10.15h, nasedáme před domem do auta a odjíždíme autem do Chebu, kde nám v 10.55h jede autobus Student Agency do Prahy. Autobus přijíždí na čas, naskočíme a užíváme si luxusu, který má SA ve standardu. Do Prahy přijíždíme po 3h jízdy na přesně čas, na Florenci se jen přesuneme na jiné stanoviště a očekáváme, až nám v 15h (plánovaný čas) přistaví modrý bus společnosti Tour bus. V 15h je stanoviště stále prázdné, ta drobně nervozní jdeme na infostánek do haly ověřit, že jsme na správné pozici. Jsme! Nezbývá,než čekat. Autobus s drobným 15ti minutovým zpožděním dorazí, přechod z perfektních služeb žlutých SA k podstandardním službám Tourbusu je markantní, ale nerouháme se a jsme rádi, že autobus dorazil a modlíme se, aby nás v pořádku druhý den ráno vyložil v Benátkách. V Praze naskočí 8 čekajících (z toho my čtyři :-)) a můžeme v 15.30h vyjet po hopsající D1 směr Brno. Tam do busu naskáče dalších pár čekajích a kolem 19h už jsme na cestě směr Vídeň, kde přistoupí poslední cestující doplňující celkový počet cestujících na 26kousků. Počet tak akorát, aby měl téměř každý své dvousedadlo a tím pádem pohodlnější prostor pro noční přesun do Itálie. Je to šílené – jsme na cestě už 8h a stále se ještě potulujeme po vlastech českých. Ale věděli jsme, do čeho jdeme, tak to nijak neřešíme, uvelebujeme se v busu v očekávání hodin příštích 🙂 Autobus pravidelně co tři hodiny zastaví, my si protáhneme nožky, odlovíme nějakou tu kešku na odpočívadle a cesta nám krásně ubíhá. V koutku duše se modlím aspoň o malinkaté zpožděníčko, protože pokud půjde cesta takhle pěkně, tak jsme v Benátkách podle jízdního řádu už v 5h ráno a sedět 3h na kufrech, než se otevře terminál, se nám moc nechce. Mé prosby vyslyšeny nebyly a úderem pěti ran do benátských kostelních zvonů vyndaváme kufry ze zavazadlového prostoru na Tronchetto, Venezia. Tím začíná náš….

2. den – obloha nad Benátkami nevěstí takhle časně po ránu nic pěkného, ale nezoufáme a pomalinkou chůzí se ze zastávky busu na tronchettu přesouváme i s batožinou na kruhák k přístavu. Cestou sice vyleze sluníčko, ale zároveň začíná drobně mrholit. U kruháku zvažujeme, co s načatým ránem. Mrholení se prozatím proměnilo ve slušný svěží deštík, tak jsme zkusili obměkčit vrátného na vjezdu do přístavu, jestli bychom nemohli proklouznout k terminálu a čekat na lavičce na připlutí kocábky tam – nemohli! Byl neoblomný a tak nezbývalo, než si rozbalit kemp pod mostem People moveru (ani ten takhle brzy ráno nejezdil). Ukousli jsme pod mostem čvrthodinku z čekání, déšť zatím rochu polevil, tak jsme popadli kufry a vydali se na Piazzale Roma zkusit přemluvit obsluhu úschovny, jestli by nám na 2h nevzal kufry že bysme si prošli část města. Pán byl nekompromisní a chtěl za každý kufr 7€ (jinou, než denní sazbu nemají a smlouvat se mu evidentně nechtělo) a za 2h hlídání se nám 21€ dát nechtělo. Rozdělili jsme se na dvě skupinky, jedna vždy hlídala zavazadla a druhá se šla projít. Tím jsme zabili čas až do 7:15, než začala jezdit nadzemka People Mover. Za 1,30€ na osobu jsme se svezli na stanici Maritime a rychlostí krok sun krok jsme prošli v 7:50h přístavní bránou. Obsluha už byla vystřídána a nikdo neřešil, jestli jsme prošli dřív nebo ne 🙂 U terminálu už nám kufry vzali, personál MSC už byl na značkách. Rozmýšleli, jestli se jít projít do Benátek, když už nejsme obtěžkáni zavazadly nebo čekat na připlutí a nalodit se mezi prvními. Spravedlivým hlasováním vyhrála varianta čekání :-), loď připlula kolem 9h a pak už to šlo celkem rychle. Přikoupili jsme si ke kafe balíčkům a soft drinkům ještě koktejly pro nás (67€/12 drinků) a pro holky (33€). Na lodi jsme byli klasicky v první vlně nastoupivších, na kajutě jsme se ošplouchli, došli se naobědvat, po časí nebylo na válení u bazénu, tak jsme šli využít volného fitka. Zbytek odpoledne do vyplutí jsme strávili poflakováním po lodi. V 18h jsme vyrazili na 10-ti denní dobrodružství po východním středomoří. Díky kolizi času vyplutí a naší první vlny večeří v 18:45h jsme po hodinovém proplouvání Benátkami šli povečeřet na bufet. Po večeři jsme únavou odpadli už kolem 21h na kajutě, přeci jen jsme byli z probdělé noci v autobuse unavení. „Otevřeli jsme si okno“ nalazením kanálu č. 27 na televizi (webkamera) na naší vnitřní kajutě, nařídili budíka na východ slunce a kolébáním lodě všichni během chvilky usnuli jak miminka.

3. den – vstáváme v 5.10h (20 minut před východem slunce), jdeme na 12. palubu a jsme v úžasu, že tu nejsme sami, fotografovat východ slunce s námi přišlo kvantum lidí. Tohle jsme na žádné plavbě nezažili, toto byl první úkaz naší totálně vyprodané plavby. V Anconě máme být už v 7h, tak budíme holky, abysme stihli vyskočit z lodě mezi prvními a vyběhli nahoru k citadelle v dřív, než zbytek lodě. Udělali jsme dobře, máme cca. hodinový náskok před ostatními a na všech místech si užíváme téměř soukromé prohlídky míst. Po sestupu dolů do města se pokoušíme sehnat magnetku s Anconou, ale daří se nám najít jen jeden stánek, kde mají hnusné sádrové (chceme ty klasické melaninové), zřejmě po doma vyráběné magnety za nekřesťanských 3,5€. Cena by byla akceptovatelná za nějaký pěkný magnet a ne za magnet, který vypadá, jako by ho dělaly děti ve školce. Zklamaní se vracíme na loď, holky si aspoň udělaly radost nákupem pěkných společenských šatů, které hodlají vyvětrat na nejbližší gala večeři. Odpoledne trávíme střídavě u bazénu a střídavě couráním po lodi. Den je na lodi pojatý jako italský, všechny prostory jsou vyzdobené do zeleno/bílo/červené – v této barevné kombinaci máme nahopkat i k večeři. S tím jsme nepočítali, ale v našich garderobách se nám podaří barvy dát dohromady. Vyfasovali jsme pro nás zatím nejlepší partu číšníků ze všech absolvovaných plaveb, oba dva (Honduras a Indonésie) byli skvělí, s obrovským smyslem pro humor. Stůl máme č. 39 pro 7 lidí, sedět s námi mají 3 češi (babička, dcera a vnouček), ale ani jednou na večeři nazašli, měli jsme stůl tedy jen pro sebe. Po večeři nevynecháme divadlo, pak koktejlík a tím dnešek uzavíráme.

4. den trávíme na moři – opět vstaneme na východ, počkáme na snídani a pak jdeme zabrat lehátka. To byla akce masakr, protože se opět projevilo, jak je loď nabouchaná k prasknutí a kapacita u bazénu nedostačuje. Lehátek je ještě dost, ale už není kam je dát, u bazénového baru není kam si sednout, stejně tak u grilu z druhé strany bazénu. Naivně jsme si mysleli, že záďové plochy budou volnější, ale ani náhodou. Den trávíme aktivitami u bazénu, dnešek je na lodi pojatý jako bavorský (je pravda, že němců je tu požehnaně), u bazénu je nafouknuté obří pivo, hrajou se hry před bazénem v duchu bierfestu atd., Martin se zúčastní ping pong turnaje u bazénu, zbytek času poleháváme na lehátkách, čteme si a hrajeme hry. Večer je gala večeře s kapitánským přípitkem. Probíhá klasické foto s kapitánem, fotit se s ním nemusí každý, do divadla jsou dvě fronty – první pro focení s kapitánem, druhá rovnou dovnitř 🙂

5. den se opakuje ranní rituál se vstáváním na východ, pak snídaně a protože dnes je na pořadu dne připlutí na Santorini a převoz tendry na pevninu, tak od 7.30h se vydávají lístky na tendry. Po zkušenostech z předchozích plaveb jdeme na čekačku hned po snídani a díky tomu se dostáváme na první člun. Zvládli jsme díky tomu naskočit na lanovku nahoru do Thiry bez jakékoliv fronty (4€/os., i naše puberťačky platí plnou cenu, hranici dětské ceny netuším, ale u okýnka napsaná určitě byla), po návratu z města jsme viděli frontu na lanovku, kde čekalo bez přehánění několik stovek lidí, uf uf. Procházka po Thiře nás nikdy neomrzí, projdeme si místa, kde jsme ještě nebyli, i kde už jsme byli, nakoupíme pohledy, nějaký ten suvenýr a bandu rozdělíme – půlka jde dolů k přístavišti tendrů pěšky oslí stezkou a půlka jede lanovkou. Já jsem si procházku mezi oslíky vyzkoušela už při minulé návštěvě ostrova a klidně bych si to zopákla, ale Báru chytal z oslů běs, tak jsem s ní jela dolů lanovkou. Zbytek dne jsme na lodi strávili v klasickém kolotoči – kávička, zákusek, koktejl. Odplouvat jsme měli v 16h, ale krátce před odplutím se zčista jasna zatáhla obloha (nemůžu si zvyknout na to, jak se na moři dokáže v mžiku změnit počasí), zvedl se vichr a poslední tendry už se k lodi prokousávali skrz dvoumetrové vlny. Byl to docela hrůzostrašný pohled na lidi sedící nahoře na tendru, jak se drží zuby nehty, jen aby nevypadli z loďky ven. Díky rychlé změně počasí zůstaly všechny tři lodě, které na místě kotvily, uvězněny v „srdci Atlantidy“ a musely počkat, než se počasí umoudří, je fakt, že během pár minut byla viditelnost opravdu mizerná a nebylo vůbec vidět, kde je sousední ostrov a kde výjezd z „kotle“ na volné moře – tady jsme byli jakž takž krytí pevninou ze všech stran, neumím si představit, jak to vypadalo na volném moři. Nakonec jsme vypluli s 1,5h zpo žděním, kdy už bylo po všem a hladina moře byla zas jak Tálinský rybník. Čekalo nás připravit se na večeři – dnes téma 60-tá, 70-tá a 80-tá léta. Na to jsme tedy nebyli vůbec nachystaní, tak jsem se odbyla textilní květovanou čelenkou ve vlasech 🙂 Tyhle tématické večeře jsou na MSC nějaká novinka, asi aby si servírované večeře užili i ti, kteří se necítí ve společenském oblečení. Pak opět divadlo, další drink a odpadnout do pelechů. Na lodi se mi taaak dobře spí, loď si jen tak potichounku vrní a zlehka pohupuje, že spím jak zabitá 🙂

6. den – kapitán na to v noci šlápnul a časovou ztrátu ze Santorin jsme hravě dohnali a v 7.30h ráno máme zakotvíno v Izmiru. Venku už čeká nekonečná řada otravných žlutých taxiků a každého přemlouvají k neodolatelné projížďce, kterou hop & hop bus prý neposkytne 🙂 Táhneme s sebou jednoho z taxikářů asi 500m od přístavu, stále něco mele a ve vidině kšeftu nás chce odtáhnout do svého korábu, až když mu Martin po stopadesáté řekne „dear friend“ a přidá k tomu kouzelnou formulku „geocaching“, tak dá pokoj – po keškách by nás hold vozit nechtěl 🙂 Město se teprve probouzí, většina obchůdků ještě spí, ale co mě vyděsilo a definitivně odradilo od ochutnání pravého tureckého kebabu jsou pobíhající stáda švábů po taškách s pečivem, které jsou vyskládané před ještě zavřenými obchůdky. Nejsem žádný cimprlich a naopak si prohlídky jiných kultur velmi užívám, ale vsadila jsem na jistotu ověřené lodní stravy a izmirské lahůdky si odpustila. V Izmiru pořídíme pamětní magnetek na lednici (oproti Anconě je tu skvělý výběr za slušné ceny) a kolem poledního jsme zpátky v přístavu, tady zvažujeme, zda ještě hupnout do okružního busu (10€/os.) nebo ne, cesta má prý trvat 1h, odplutí je ve 14h, takže by se to snad stihnout mělo, ale tým se začíná tříštit – Báře se v tom vedru nikam nechce a hodlá se jít rozvalit k bazénu, Terka by prý jela – po demokratickém hlasování se všichni vracíme ještě přes krámek se suvenýry v přístavu na loď. 🙂 Odpoledne na nás na kajutě čeká informace, že z Istanbulu budeme zítra vyplouvat oproti plánu o 1h dříve – nevadí, stejně jsme neměli v plánu být venku až do půlnoci 🙂

7. den ráno nás vítá Istanbul, jsme psychicky připraveni na slovní souboj s taxikáři, tedy ani ne tak souboj, zjistili jsme, že nejlepší je ignorace a nepouštět se při nezájmu s nimi vůbec do debaty. Takže bez problémů proplouváme přístavní žlutou řekou taxíků a pěškobusem se vydáváme ke Galata bridge, ten je ještě relativně volný, zatím tu ještě není moc turistů, jen mraky rybářů zkoušejí své štěstí. To se mi líbí a chvíli je tu pozorujeme a fotíme cvrkot ranního Istanbulu. Za mostem to střihneme doleva kolem přístaviště ferries a dál kolem nádraží Orient expressu (jsem zklamaná, jako vzpomínka zmiňovaného vlaku je tu jen kavárna a před budovou orezlá maketa lokomotivy), na nádraží holky zablbnou s tureckými kočičkami a zvažujeme, co dál – buď se vydat dál k mešitám a bazaru nebo si zajet přes Bospor nadechnout se asijského vzduchu. Pro holky je atraktivnější nabídka projížďky metrem, tak koupíme jízdenky na Marmaray (24TL zpáteční jízdenka pro nás čtyři, tzn. 3TL/os./jedna cesta = cca. 30kč) a ponoříme se do hlubin nové trasy metra vedoucí pod Bosporem, hluboké je opravdu slušně, kam se hrabe naše nejhlubší pražská trasa. Trasa ze Sirkeci na Üskudar je otevřená jen pár měsíců, vagóny opravdu voní novotou, ale je tu ještě spousta míst, která by potřebovala dodělat (stropní obložení, dlaždice…), jinak je to fajn, dostat se během pár minut z Evropy do Asie 🙂 Na Üsküdaru se jen krátce projdeme k muzeu japonských draků – je zavřeno, obdivujeme je tedy jen zvenku přes výlohu, sedneme na metro a frčíme zpět do Evropy. Cestou do srdce Sultanahmetu se zastavíme v tureckém MC Donaldu na oběd (jak ten čas letí, ještě, že tu jsme až do noci!) a kolem těch nejvýznamnějších památek projdeme přelidněné i liduprázdné koutky Istanbulu. Nakoupili jsme suvenýry, na bazaru nějaké to koření, cukrovinky a čaje. Popisovat klasiku mešit, kde u vchodu nafasují ženy šátek a všichni musí odložit obuv, Grand bazaru, který je jak Babylon a krásného Topkapi… asi nemá cenu, ale kde se nám moc líbilo bylo za Topkapi směrem ke Kennedyho ulici, kde je opravdu velmi klidná část města s pěknými romantickými domky připomínající spíš staré anglické stavby, než Turecko. Nepočítám-li projížďku metrem pod Bosporem, tak jsme celou prohlídku zvládli pěšmo a díky těm „pár kilometrům“ v nohách a vedru, jsme se rozhodli, že na Kennedyho třídě si chytneme taxíka a necháme se dovézt zpět do přístavu. Taxikář nás moc příjemně překvapil, cestou nám vykládal, kde co vidíme, chytli jsme tu největší odpolední špičku (kolem 17h), i řidič povídal, že jsme si měli vybrat spíš cestu tramvají nebo trajektem :-), ale za tu určitě 30min cestu do přístavu ukázal taxametr krásných 15TL (cca. našich 150€). Při nástupu do vozu jsme se na cenu ptali a pán nevěděl, kolik to vyjde, ale povídal, že by to nemělo být víc než 20TL – to nám přišlo jako velmi rozumná cena, tak i když v cíli cesty taxametr hlásal 15TL, dali jsme mu 20TL. Mohl se „uděkovat“, jak byl vděčný 🙂 jen pozn. – turecké liry jsme neměnili ve směnárně, ale vybrali jsme si je z bankomatu už v Izmiru, naše banka za zahraniční výběry účtuje 9,-, tak to pro nás byl nepřijatelnější způsob, jak si liry pořídit. Dnešní večeře na lodi má téma „bílá“. Tuhle barvu úplně běžně nenosím, ale podařilo se mi v šatníku vyhrabat bílé tričko a bílé 3/4 kalhoty. Terka má bílé šaty, Bára tílko s legínami a Martin bílou košili 🙂 Jak jsem celá v bílém, tak si připadám, jako bych si odběhla z medical centra 😉 Po večeři a divadle jdeme ve 23.30h koukat na odplouvání, osvětlené mešity a svítící most přes Bospor, to je paráda, foťák cvaká o 106 a my poletujeme z přídě na záď, aby to foťák všechno zaznamenal!

8. den jsme na moři – protože je večer oznámeno téma oblečení k večeři „kostým“, tak jsou aktivity na lodi celý den věnované výrobě kostýmů. Co jsme viděli, tak se vyráběly hlavně papírové škrabošky. Byla to docela legrace dílnu pozorovat, protože 90% osazenstva lodi byl důchodový věk, tak to bylo vtipné vidět, jak si dědeček vyrábí škrabošku piráta 🙂 Nemyslím to ve zlém, naopak – moc se mi to líbilo, že to nikdo neřešil, že tohle už pro něj není. Téma tohoto večera jsme se rozhodli bojkotovat a na večeři nastoupili ve stylu casual, stejně jako všichni ostatní, tak nevím, kde nakonec uplatnili ty vyrobené masky – asi později na nějaké taneční akci 🙂

9. den – v 11.30h máme připlouvat do Kefalonie, přístavní dok v Argostoli je malý a umožňuje kotvení jen jedné velké lodi, proto budeme opět kotvit na moři a na břeh budeme převáženi tendry. Lístečky se vydávají od 9h a lidé poučeni z čekání na tendry na Santorini tu čekají s velkým předstihem, občas se někteří chovají jak zvěř, ale i přes zachování chladné hlavy odcházíme s lístky na první tendr. Po přesunu tendrem na břeh hledáme, kde stojí objednané auto z půjčovny, které jsme měli zabookované už z domova (domluvenou jsme měli cenu 30€ za nějakou čudlu malou), ale díky tomu, že tu najednou kotví 3 lodě, tak v přístavu je takový zmatek, že nevíme kde přistavené auto hledat. Po chvíli pátrání to vzdáváme a jdeme se projít po promenádě a do centra na náměstí. Terka skučí, že je jí vedro a ať jedeme na tu krásnou pláž, na které jsme byli minule. OK, chytneme taxi a máme opět štěstí, milý mladý taxikář nás za smluvených 10€ odveze na Makris Gialos, domluvili jsme si, že nás tu v 15.30h zase vyzvedne, na loď jede poslední tendr v 16.15h, tak ať stihneme koupit ještě magnet 🙂
Při čekání na zvedání kotev mě zaujme početná skupinka zvědavců nakukujících přes zábradlí kamsi dolů k lodi, přidala jsem se k nim a koukám, že kolem lodi se nám ve vodě předvádí a ploutvičkou mává pořádná kareta, želva je velká jak náš nafukovací člun, opravdu pořádný macek 🙂 Po návratu ze břehu na nás čeká na lodi předběžná faktura, večer je druhá gala (s Aljaška dortem) a v divadle je dnes na pořadu dne dojemný program se záverečnou děkovačkou. Zkrátka už je to takové smutné, už se blíží konec, za chvíli to končí. Večer se z lodních novin dozvídáme, že na zítřejší Split si máme opět ráno vyzvednout lístky na tender. Zdá se nám to jako špatný vtip a už se nám dělá mdlo při představě, co se bude ráno u vyzvedávání zase dít.

10. den – slunce vychází už 5.18h, budíček nástáhne z pelechů už před pátou, ale díky připlutí do Splitu až po obědě, necháváme holky spát a jdeme si po snídani dát box v ringu na tender 😀 To co se strhlo na lístečky dnes, to snad ani nejde popsat. Italové se zhádali opravdu jak Italové, tady už Martin neměl nervy se rvát o své poctivě „vyčekané“ místo v první linii, stáhnul se do pozadí a tak jsme se vyjímečně do vlny vyvolených s lístečkem č. 1 nedostali 🙂 Nejvtipnější na celé akci je, že jsme nakonec kotvili u doku a žádné lístky na tendery nebyly potřeba 😀 Původně jsme chtěli jít na recepci pátrat, co to bylo za divadlo s těmi tenderovými lístky, ale vykašlali jsme se na to a byli rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo.
Prohlídka Splitu nás moc příjemně překvapila, ono všechna města bývalé Jugoslávie se mi moc líbí, u minulé plavby Armonie mě nadchnul černohorský Kotor. Ve Splitu jsme si před vstupem do starého města koupili ve stánku příjemně vychlazené pivko Karlovačko, myslela jsem, že si spravím chuť po lodním Heinekenu, který mi vůbec nejede, ale ani chorvatská produkce mě neoslovila 🙂 Nejsem žádný znalec, ale české pivko je prostě české pivko 😀 Staré město s vyleštěnou 1200 let starou dlažbou a parádní architekturou mě moc baví, fotíme jak vzteklí, prolézáme všechny možné uličky, rádi uhýbáme z hlavních tras a hledáme kouzlo postranních uliček. Do přístavu to vezmeme oklikou přes pláž Bačvica. Moře je krásně teplé, ale zároveň krásně špinavé a krásně přeplněné. Na pláži je hlava na hlavě a ve vodě jsou ještě 100m od břehu lidi s vodou do půli lýtek. Stačí zajít za roh zálivu městské pláže, vyběhnout na pobřežní skaliska a je před námi ta pravá chorvatská nádhera čistého moře. Na vyhlídce se chvíli kocháme, nikdo tu není, jen z dálky doléhá ruch z pláže a po nafocení výhledů se pomalinku vracíme do přístavu. Moc se nám tu líbilo a kdyby sem nějaká další trasa lodě zabloudila, vůbec se nebudeme zlobit!
Oblékneme se na poslední servírovanou večeři kde se se slzami v očích rozloučíme se s našimi milými číšníky (Terka si díky výuce španělštiny s honduraským Robertem vymění na lístečku email pro výukovou komunikaci :-)) a jdeme nachystat kufry na vystrčení za dveře kajuty.

11. den Arrivederci – připlouváme do Benátek, není moc co psát, scénář je stejný jako u kterékoliv předešlé plavby = do 7.30h opustit kajutu, já s Martinem jsme díky vstávání na východ slunce už po snídani, s holkama jdeme na servírovanou, na bufetu je to o zdraví (duševní i fyzické), nikam nespěcháme, naše hnědé visačky mají spicha v divadle až v 10h. Připlouvání do Benátek si nechceme nechat ujít a jako většina ostatních „naklápíme“ loď na pravoboku okukováním neokoukatelného. Benátky jsou prostě krásné vždy! Vylodění je rychlé, stojíme s kufry před terminálem a přemýšlíme, jak to provedeme s přesunem na hotel v Mestre. Taxikář přímo před terminálem chtěl za cestu k hotelu 40€, což nám přišlo dost (vzpomněli jsme na levnou mnohem delší jízdu po Istanbulu, kde mají PHM stejně drahé, jako v Benátkách) a radši jsme peníze investovali do nákupu 36h jízdenky na MHD po Benátkách (25€/os a platí na všechny busy a vaporetta – dětské ceny mají jen do 11-ti let, takže vysolíme 100€). Časové jízdenky se opravdu vyplatí, pokud nechcete všude ťapkat pěšky, tak po třech použitích městské dopravy už se to vrací. Jedna jízda stojí jednorázově 8€, takže 25€ na 36h není z tohoto pohledu drahé. Navíc se nevyplácí jezdit na černo, během prvních 4 jízd jsme zažili 2 kontroly. Pěšky jsme se tedy přes přístav přesunuli na nástupní stanici People moveru, kde jsme si za 1,30€ koupili lístek na Piazzale Roma a tam si u stánku koupili zmiňované 36h tickety. Na tenhle lístek jsme se dovezli až před hotel, kde nám recepční hotelu Mondial s úsměvem sdělila, že máme rezervaci na depandanci hotelu (přes ulici) a že check-in je až od 15h (bylo pravé poledne). Usadili jsme se do měkkoučkých kožených sedaček u recepce a díky wifi si krátili čas vyřizováním emailových restů. V 15h se otevřela recepce depandance, kde nás pan recepční ubytovat odmítl s tím, že námi rezervovaný rodinný typ pokoje (90€/noc vč. snídaně + měěstka taxa cca. 2€/os./den) tady nemají a že se musíme ubytovat na hlavním hotelu (ano, na tom, kde jsme úplně zbytečně 3h čekali!). Recepční nás opět s úsměvem uvítala zpět, behem minutky vyplnila ubytovací formalitky, neřekla ani slovo omluvy a podala nám kartu od pokoje. Mírně brunátní vzteky se přesouváme na pokoj a po krátkém osvěžení jdeme na zastávku autobusu č. 6 (6/ nebo 66 – zkrátka všechny ďábelské linky jedou k hotelu :-)), která je přímo u hotelu vydat se na podvečerní prohlídku Benátek s hlavním cílem – počkat si na vyplutí Armonie. Po holubím tanci na sv. Markovi si jsme si našli pěkný fotící flek kus od náměstí a se slzou v oku jsme Armonii kolem 18.30 mávali jak vzteklí 😉 Loďka s sebou odvezla i sluníčko a ještě než zajela za obzor, tak se spustil slušný liják. Nalezli jsme do vaporetta a odjeli k Rialtu v naději, že se počasí umoudří a my si budeme moct projít noční Benátky. Tam někde nahoře nám to ale někdo nepřál a pršet bohužel nepřestávalo, pouliční prodejci sklidili obratem sluneční brýle a začali nabízet deštníky, asi věděli něco víc než my. Skončili jsme prohlídku města v pizzerii u nádraží Ferrovia a pak odjeli na hotel odpočinout si před zítřejší celodenní prohlídkou města.

12. den – ráda bych napsala, že z postele nás ráno vytáhlo sluníčko, ale ještě, než sluníčko vyšlo, tak z postele nás začali tahat zvuky ze sousedních pokojů hotelu, které obývali z 90% asijští turisté – zvuková izolace v tomto hotelu není silnou stránkou :-). Pokoj hotelu byl fajn, ale papundeklové zdi propuštěly každičké šustnutí od vedle. Holky mají spaní tvrdé, tak dokázaly pochrupkávat až do 8.45h, to už jsme je ale nekompromisně z postele vytáhli, protože hotelová snídani byla jen do 9.30h. Nabídka snídaňového bufetu nás příjemně překvapila, jsme typy pro sladkou snídani, tak nugety, marmelády, jogurty, sladké pečivo, müsli a výborná káva nám naprosto vyhovovala a moc chutnala, méně spokojení musí být milovníci ranních míchaných vajec, salámů, klobásek apod. protože k výběru byla jen šunka, tavený sýr a plátky eidamu. Po vydatné snídani vyklízíme pokoj, odevzdáme kartu a v hotelové „úschovně“ za závěsem si za 2€ necháváme komplení batožinu a do Benátek můžeme vyrazit jen s kabelkou 🙂 Autobus domů nám jede až ve 22.30h, času máme tedy dost. V plánu máme prohlédnout si ostrovy, první cesta vede na Murano, hned u přístaviště je otevřená jedna ze sklářských dílen, kde na pár minut zamrzneme koukáním sklářů pod ruku, Murano mě klidnou a pohodovou atmosférou oslovilo, Benátky mám moc ráda, ale vadí mi davy lidí, které na Muranu nebyli. Navštívili jsme tu i místní hřbitov, tady byl opravdu klid a hroby místních sklářů jsou opravdu unikátní (se skleněnými doplňky a a mozaikami – škoda, že se tu nesmí fotit). Po prohlídce Murana se přesuneme na Burano, to je ostrov krajky s pěknými barevnými domečky, podle cestopisů by tu mělo být množství koček, ale někam se asi schovaly, potkali jsme jen dvě 🙂 Ostrůvek se mi opět moc líbí, kromě hlavní promenády jsou tu uličky, kde není ani noha, mají nádhernou atmosféru a jsou tak pěkně barevnà © 🙂 Neodoláme a domů si odvážíme šátek s originální buranskou krajkou, Terka a Barča řetízek s přívěškem z muranského skla a já jsem od Barunky dostala náramek z foukaných perliček made in Murano :-), udělala mi tímhle překvápkem velkou radost. Otravuji, že před návratem na hlavní ostrov chci ještě na hlavní hřbitov na ostrově st. Michele. Není to úplně jednoduché, jízdní řád vaporetta už jsme ale ovládli, tak víme, že se musíme vrátit na Murano a tam přesednout na linku, která zastavuje u hřbitova. Myslela jsem si, že tak bláznivý hřbitovní nápad budu mít jen já, ale hřbitov je evidentně atrakcí a tak klidno jako na Muranu tu není. Hřbitov je to ale krásný, kvůli omezenému prostoru ostrova se tady hroby staví i do výšky (přidám fotky do galerie), jsou bílé a plné květin. Dojdeme až do Greco části s hrobem Stravinského a jeho druhé ženy Very. U hrobu je zrovna „údržba“ a pán si chce hrozně povídat a mám prohlídku hřbitova i s výkladem. Má českou republiku rád, byl před pár lety v naší „Bella Praha“ 🙂 Neplánovanou atrakcí kousek u hrobu Paganiniho je rodinka pana Racka, kde paní Racková opečovávala rozčepýřené mládě. 🙂 po návratu na hlavní ostrov se zajdeme podívat ještě na most Academica a jeho množství zámečků lásky. Pomalu ukončujeme prohlídku města a přesouváme se do Lidla nakoupit si nějaké zásoby jídla na cestu domů. Je horko k zalknutí a my se snažíme vymyslet strategický plán s oblečením do autobusu. Kolem 21h vyzvedáváme kufry z hotelové úschovny za závěsem 🙂 a přesouváme se busem na Piazzale Roma, kde přesedáme na vaporetto č. 2 směr Tronchetto. Slunce už pomalu zapadá a nám do plánovaného příjezdu modrého busu z Tourbusu zbývá ještě 45min. Holky poletují po tronchettu a čas docela utíká, ani se nenadějeme a ve 22.20h přijíždí autobus s nápisem Tour bus. Je docela plný, tak luxusu volných dvousedaček, které jsme m ěli na cestě sem, si užíváme až od Vídně, kdy vystoupí cca. 10 cestujících. V Brně nás opustí většina zbývající a do Prahy už my 4 máme v autobuse většinu, protože i s řidičem nás je sedm (nejde mi na rozum, jak se společnosti tahle cesta z Brna do Prahy vyplatí). Cestu z Prahy domů nemáme vyřešenou, protože jsme díky pracem na D1 netušili, v kolik v Praze budeme, tak jsme si předem nechtěli žádná místa rezervovat. Navíc všechny spoje žlutých autobusů k nám na západ jsou na páteční odpoledne totálně vyprodané. Student agency ale zareagoval na poptávku a na spoj ve 13.30h dali posilový bus. Blížíme se ku Praze ve skvělém mezičase, tak jsme si z autobusu zarezervovali místa domů. Žlutým luxusem přijíždíme v 15.45h do Karlových Varů a v 16.30h už si užíváme kávičky doma.
Bylo to celé fajn a už hledáme, kam poplujeme příště! 🙂

Autor: marbes

© 2019 by CK HOŠKA TOUR - Vyrobeno s v Lázních Bělohradě.


Užíváním webu souhlasíte se zpracováním údajů soubory cookies.